Interview pro ACED magazine - Geoff Isaac

Po prvních úspěších Sum 41 následovala dlouhotrvající pracovní jízda; kluci z malého města to dotáhli vysoko. Čtyřčlenný kolektiv znuděných středoškoláků z malého kanadského města přišel s velmi chytlavými a výraznými melodiemi a s neuvěřitelně upřímnými texty, které vypovídaly o jejich nevázanosti a nesmířlivé mladické naivitě.

Po pár letech a několika deskách a singlech, jež ovládli hitparády si získali mezinárodní pozornost.

Mezi vydáním nové desky Underclass Hero a do té doby poslední deskou Chuck, se rozhodl kytarista Dave Baksh opustit kapelu, protože toužil hrát klasický heavy metal, zatímco ostatní se věnovali vlastním projektům.

Interview začalo připomenutím slavného nezávislého obchodu s deskami, který ukončil provoz po více než 50 letech.

Deryck Whibley: Dověděl jsem se o tom později. Smutné je to, že mě to nepřekvapilo, že skončili. Směřovalo to k tomu. Je to na nic, ale dalo se to čekat.

Jak se vlastně změnil hudební business?

Hudební byznys se vlastně mění pořád, fyzické kompaktní disky jsou prakticky mrtvé.

Hudba se větví do mnoha směrů, dříve tu býval jen jeden nebo dva druhy punku, teď jich jsou tucty. Jak bys charakterizoval váš styl?

Vidím nás jako rock n' roll. Naše hudba vychází z širokého spektra různých stylů jako je punk, heavy metal nebo starší rock. Nedá se to určit jako jednotný styl.

Jak bys definoval punkrock?

Nevím. Tím chci říct, že to, co mě přitahuje, je ta energie a postoj. Mnoho kapel, které jsem poslouchával, jsou opravdu velmi dobré. Mají skvělé melodie. Opravdu nevím, jak definovat, co je to punkrock.

Je to tvůj osobní postoj?

Jo, ale opravdu o tom moc nepřemýšlím. Když jsem byl mladý, všechny tyhle věci mě přitahovaly a nikdo v mé škole o tom neměl ani ponětí. Jen já, Dean a hrstka dalších kluků.

Vy, kluci, jste vyrostli v malém městečku a vaše hudba vyrůstala z nudy.

Jo.

Teď je vaše situace poněkud jiná. Nebrání vám úspěch v hněvu, který poháněl vaší muziku?

Ne, naopak. Byli jsme v tom tak dlouho, že to stále patří do našich životů.

Pořád se někdy nudíte?

No jo, my se nudíme pořád, ale ne tím stejným způsobem jako když jsme vyrůstali na maloměstě a měli vztek z toho, že každý den musíme zbytečně do školy.

Říká se, že John Lennon psal to, co cítil, McCartney psal to, co si myslel a Harrison co řekl. Co píšeš ty?

Vše je jednoznačně o pocitech. Všechno v mém životě je o tom, jak věci vidím, ale myslím, že to co píšu je o tom, čím jsem prošel. Něco, co cítím upřímně.

To je důvod, proč je deska taková. Rozhodl jsi se ji produkovat sám. Co tě k tomu vedlo?

Opravdu jsem to nezamýšlel. Produkoval jsem ji z nutnosti, protože jsme zkoušeli hledat producenta, ale byla zde jen hrstka lidí, o kterých si myslím, že by za něco stáli. Se všemi, o kterých jsem si myslel, že jsou dobří, jsme mluvili, ale čas, ve kterém jsme se chtěli dát do nahrávání nové desky, by nevyhovoval žádnému z nich. Bylo asi dva týdny před tím, než jsme měli začít a my pořád neměli producenta, a tak jsem si řekl, proč to *urva neudělám já?

Byli jste schopni nést takové riziko?

Nebylo to tak, že bychom riskovali, protože bych udělal to samé bez ohledu na to, zda by tu byl nějaký producent nebo ne. Když mám nějakou představu, klidně řeknu: "Hej, mám nápad a tohle je to, co chci dělat." Nemyslím, že mi to dovoluje dělat si co chci, to hlavní je v tom, že se všechno mohlo odehrát rychleji, protože nemusím nikoho kontrolovat a říkat mu: "Hej, co si o tom myslíš?", v podstatě jakmile bicí a basa byly hotovy, ty jsme udělali v prvních dvou týdnech, bylo už vše jen na mě. Myslím tím kytaru a vše ostatní, takže jsem zůstal sám a dělal si, co chtěl.

Když jste natáčeli dokument pro War Child of Canada v Kongu, byli jste "uvězněni" ve válečné zóně. Jak to ovlivnilo vaši hudbu?

Víte, pořád se mě na to lidé dokola ptají, jak to ovlivnilo můj život, mou muziku. Opravdu nevím jak. Cokoli ve svém životě děláte, každá jednotlivá věc, od nejmenší po největší, každý den... všechny tyhle věci ovlivňují váš pohled na život. Ve skutečnosti si ale neuvědomujete, jak vás to změnilo nebo proč vás to změnilo. Prostě to tak je, je to něco ve vás. Určitě přemýšlím o všech zážitcích jako bylo Kongo a další, které jistojistě nějak ovlivnily mou hudbu. Ale nedokážu říct: "Jsem teď jiný kvůli tomu a tomu, a proto to udělám takhle." Je to prostě něco ve vás.

Stává se hudba stále více politickou a ovlivňující a sleduješ to jako nastupující trend?

Podle mě to vychází z osobních postojů. Nemyslím si, že se dá něco takového tvrdit. Jak politika, tak cokoliv dalšího, co hýbe světem, se dá považovat za výstřelek nebo módní trend. Je to skutečný život a buď to budete ignorovat, nebo se o to budete zajímat. Nemůžete zasahovat do politiky, protože jste v nějaké kapele, ale jestliže jste v kapele a zajímáte se o politiku, pak na tom není nic špatného. Nemyslím, že je to nový trend nebo tak něco, prostě to tak chodí. Je to určitým druhem lidí, kteří se někam dostali.

Micku Jaggerovi je 64 let. Dokážeš si představit sebe, co v tomhle věku děláš?

Příliš nepřemýšlím nad dobu nejbližších pár týdnů. Rozhodně si nedokážu představit, co v 64 letech dělám. Nemám tušení.

Jak vidíš do budoucna svou hudební tvorbu? Přemýšlíš o nějakém novém směru, nebo jsi spokojený s tím, co děláš teď?

Nevím, kam se jednou budu ubírat, ale vím, že každé z našich alb zní dost odlišně od těch minulých a ta poslední je ještě odlišnější. Zní jako něco, co jsme nikdy před tím nedělali, a jsem si jist, že další deska bude zase jiná. Bude pokračovat v jakémsi vývoji. Naprosto jistě zde nějaký vývoj bude.

Překlad Petronius (sum41.cz), v originále acedmagazine.com